"Nemilovali jsme svobodu dostatečně. A co víc – neměli jsme povědomí o skutečné situaci... Všechno, co se pak stalo, jsme si čistě a jednoduše za-sloužili." ~ Solženicyn
Začínám Alexandrem Solženicynem a jím také skončím. Mezitím budu mluvit o někte-rých hrozných lidech a o tom, co dělají. Vždy však mějte na paměti tento obraz.
Forbes právě zveřejnil 38. výroční seznam světových miliardářů a dobře, řeknete si možná, proč o nich pořád mluvíte? Proč by mě to mělo zajímat?
Protože to jsou oni, kdo ovládají média. To oni kradou vaše data. Oni jsou těmi, kdo krmí umělou inteligenci vašimi slovy a myšlenkami. To oni vás programují, abyste to všechno přijali. A ano, mohou existovat i další, kteří tahají za nitky ze stínů, ale nevím, kdo to je. Poznám však zlo, když ho vidím. Zlo beru velmi vážně. Postavme se tedy tomuto zlu, které se nesnaží skrývat, a vypořádejme se s ním.
Nejdříve se podívejme na několik poměrně překvapivých faktů o miliardářích a společnostech, které vlastní.
Podle časopisu Forbes žije na naší planetě rekordních 2,781 miliar-dářů, jejichž majetek dosahuje rekordní hodnoty 14,2 bilionu dolarů.
... O 141 více než v roce 2023 a o 26 více než předchozí rekord z roku 2021.
Stejně jako v ekonomice obecně se peníze koncentrují na samém vrcholu. Do Klubu 100 miliard dolarů nyní patří rekordních 14 lidí... Těchto pár šťastlivců má celkem hodnotu 2 biliony dolarů, což znamená, že pouhých 0,5% z 2,781 miliardářů na světě drží 14% veškerého miliardářského majetku.
Nikdo nezískal v dolarovém vyjádření více než Mark Zuckerberg, který profitoval – až do výše 116,2 miliardy dolarů za jediný rok – díky... velkým sázkám na umělou inteli-genci a metaversum.
Bernard Arnault, předseda představenstva LVMH, je nejbohatší osobou na světě s majetkem ve výši 231 miliard dolarů. Jeff Bezos a Elon Musk soupeří o druhé mís-to s 200 miliardami dolarů a jejich soupeření si v médiích velice vychutnávají.
Je zajímavé, že Elon Musk za posledních několik let přišel o více peněz než kdokoli jiný v historii, a to o 200 miliard dolarů.
Samozřejmě, protože bohatí o penězích – zejména o těch svých – lžou, můžeme si domyslet, že jich mají víc, jen o tom nevíme.
Pokud peníze znamenají moc, pak nám skutečnost, že 8 Z 10 NEJVĚTŠÍCH MI-LIARDÁŘŮ VYDĚLALO SVÉ PENÍZE V TECHNOLOGICKÉM PRŮMYSLU, napovídá, kdo vládne.
APPLE je s 3 biliony dolarů nejmocnější společností na světě. Více si o tom můžete přečíst v mé eseji Jak COVID udělal z APPLE NEJMOCNĚJŠÍ SPOLEČ-NOST NA SVĚTĚ.
Nikdo z nás nedokáže pořádně pochopit, jak vypadají 3 biliony dolarů. Řekně-me si to takto: 1 bilion dolarů ve stodolarových bankovkách je 1,016,000 metrů vysoký, což je 1,016 kilometrů.
Ale to nám stále neříká, co to znamená v praxi. Porovnejme tedy bohatství techno-logického průmyslu s bohatstvím zbrojního průmyslu. Výsledky vás možná pře-kvapí.
5 NEJVĚTŠÍCH ZBROJNÍCH SPOLEČNOSTÍ:
Raytheon Technologies 127 miliard dolarů
Boeing 116 miliard dolarů
Lockheed Martin Corp. 108,89 miliardy dolarů
General Dynamics Corp. 77 miliard dolarů
Northrop Grumman Corp. 72 miliard dolarů
5 NEJVĚTŠÍCH TECHNOLOGICKÝCH SPOLEČNOSTÍ:
Apple Inc. 3 biliony dolarů
Microsoft Corp. 3 biliony dolarů
Nvidia Corp. 2,2 bilionu dolarů
Taiwan Semiconductor Manufacturing Co. Ltd. 700 miliard dolarů
Zbrojní průmysl zažívá větší rozmach než kdykoli předtím. Přesto se stále nemůže rovnat bohatství a síle technologií. Když vidíme ty strašné války a neustále o nich slyšíme ve zprávách, snadno zapomeneme, že v zákulisí probíhá ještě jedna válka, která je stejně důležitá.
Od odhalení ChatGPT zhruba před rokem se nejmocnější technologické společ-nosti utkaly v "takzvaném 'závodě ve zbrojení AI' ve snaze vyvinout a zavést uměle inteligentní technologie dříve, než některá z firem ovládne trh".
Apple je jako nejmocnější společnost z této skupiny také nejtajnější a denně vynaklá-dá miliony dolarů na výcvik svého nejpokročilejšího modelu umělé inteligence, který se nazývá Ajax.
Elon Musk má brzy uvést na trh svůj "Grok 2", který podle něj "překoná současnou AI ve všech ukazatelích".
Existují i další a na Divokém západě technologií se může ze dne na den stát coko-li. Jednou věcí si však můžeme být jisti. Tyto špičkové společnosti si upevnily své pozice, a když vidí, že pod nimi rostou menší společnosti, buď je pohltí, nebo se postarají o to, aby neuspěly.
Masy již existují na hodnotové úrovni pod stroji, jen o tom zatím nevíme. Právě díky naší nenasytné touze po "věcech" tyto technologické společnosti tak zesílily. Koupili jsme si věci, o kterých nás přesvědčily, že je prostě musíme mít. Výměnou za to si vzaly naše data a předaly je svým strojům, aby nám mohly lépe porozumět – abychom si pak kupovali další věci a tak dále a tak dále.
Ale to miliardářům nestačilo k vykořisťování. Obrátili scénář. Už nejde ani tak o lidi jako spotřebitele, jako o stroje, které nás spotřebovávají. Ano, stále kupujeme věci, spoustu věcí. Ale na sociálních sítích rozdáváme své duše. Čím víc se rozdá-váme, tím hlouběji se do nás umělá inteligence zavrtává.
Vezměte si X, který se dříve jmenoval Twitter. Elon Musk nemá zájem o svobodu slova, i když chce, abychom tomu věřili. Zajímají ho miliardy konverzací, které li-dé vedou – skuteční lidé, ne boti. Nenávistné projevy a projevy lásky. Politika a zdraví. Cestování, dobrodružství. Náboženství, filozofie. Všechno. Krátký pohoto-vý omezený obsah Twitteru nestačil. Umělá inteligence potřebovala víc. Miliardy a miliardy slov, které by nasytily její nenasytný apetit.
V eseji Nechejte dětičky na pokoji! jsem psal o tom, jak se nyní umělé inteligenci předávají data kojenců a batolat, aby se stroje naučily vyvíjet intuitivně stejně ja-ko děti. Psal jsem o tom, jak vědci v Číně vyvinuli první dítě s umělou inteligencí jménem Tong Tong, což doslova znamená Holčička. A jak vědci z Newyorské uni-verzity připevnili na dítě jménem Sam náhlavní soupravu s kamerou a shromažďo-vali data sestávající z pohledů a zvuků, které zažívalo, když se učilo mluvit.
Tyto společnosti potřebují obrovské množství dat, aby mohly trénovat výkonné, přesné a kvalitní algoritmy umělé inteligence. Například ChatGPT byl vycvičen na 570 gigabajtech textových dat, což je asi 300 miliard slov. Problém je v tom, že čím více informací do umělé inteligence nacpou, tím více jich potřebuje. Předpo-kládají, že do roku 2026 jim dojdou data. Syntetická data nefungují. Vkládání dat vytvořených umělou inteligencí zpět do umělé inteligence způsobuje jakési "pří-buzenské křížení".
Již po pěti tréninkových cyklech na syntetických datech mají modely AI, jako je ChatGPT, tendenci k "MAD" (Model Autophagy Disorder – Modelová porucha autofagie) a začnou se chovat podivně. Dějí se podivné věci, jako například níže:
Nebo ještě hůře, umělá inteligence, která je krmena mnoha náboženskými texty, může například začít mluvit "božím hlasem". Jak dlouho bude trvat, než si začne myslet, že je Bůh?
Umělá inteligence potřebuje neustále čerstvá data od skutečných lidí, jinak ztratí kontakt s realitou. Trochu to nahání hrůzu, protože jsme stále více povzbuzováni k tomu, abychom žili uvnitř falešné reality. Pokud faleš dělá ze strojů MYSLITE-LE, co to dělá s námi?
Přesto se zdá, že lidé si nemyslí, že by to byl nějaký velký problém. Nejprve jsme byli podmíněni tím, abychom si v reálném světě kupovali věci, které nepotřebuje-me, s ujištěním, že nás to udělá šťastnými. Díky tomuto podmiňování nás bylo snazší přesvědčit, že můžeme být ještě šťastnější, když si koupíme věci ve faleš-ném světě.
Předpokládá se, že metaverze se stane tržní příležitostí v hodnotě 800 miliard do-larů. V metaverzu si můžeme postavit jakékoliv sídlo, které chceme. Můžeme jez-dit v jakémkoli autě, které chceme. Můžeme si koupit Lamborghini, pokud máme dostatečný úvěr. Můžeme v něm jet na filmovou premiéru se svým avatarem v nej-novějším značkovém oblečení, stejně jako jsme to viděli u celebrit v televizi. Hej, můžeme být celebritami ve svém vlastním impériu. Můžeme být králem. Bohem. Proč ne?
Tady je první superluxusní sídlo v metaverzu na světě. Koupí tohoto domu se urči-tě můžete zadlužit na kreditní kartě. Ale bude to stát za to, pokud v reálném živo-tě žijete v depresivní krabici na pilulky. Možná budete v pokušení prodat svou du-ši, abyste tu mohli bydlet:.
Jaký je lepší způsob, jak mohou mocní pacifikovat a ovládat obyvatelstvo? Umělá inteligence se přitom může dál živit naší myslí a stávat se stále lidštější, zatímco my mizíme v éteru.
Masy byly vždy indoktrinovány a ovládány mocnými. Nejznámějšími příklady, kte-ré mě napadají z nedávné historie, jsou Stalin, Hitler a Mao Ce-tung.
Říká se, že Mao zabil nejvíce lidí v historii. V letech 1958 až 1962 zemřelo v důs-ledku jeho politiky nejméně 45 milionů lidí.
Jako jeden z příkladů tehdejší krutosti uvádí historik Frank Dikötter pro History Today: "Když chlapec ukradl v jedné hunanské vesnici hrst obilí, místní boss Xiong De-chang přinutil jeho otce, aby ho pohřbil zaživa. Otec o několik dní později zemřel žalem."
My na Západě nemáme o takové krutosti ani ponětí. Projděte si sociální sítě a lidé si jen stěžují na svůj mizerný život. Všichni jsou naučeni vyžadovat své právo být "šťastní" (ať už to znamená cokoli), a pokud nejsou, je to vina někoho jiného, nik-dy ne jejich vlastní. Když lidem řeknu, aby byli vděční za naše svobody ve Spoje-ných státech, mnozí se urazí. Ne, nejsme svobodní, říkají.
Řeknu vám to v den, kdy poznám, že svoboda je pryč: V den, kdy mě zavřou do vě-zení nebo vyhodí z balkonu za to, co právě říkám. Vím o lidech v Egyptě, kteří za-žívají tento druh teroru. Znám lidi, kteří ho zažili za komunismu. My tam ještě rozhodně nejsme.
Každopádně nám naši vůdci nemusí dělat to, co dělal Mao, Stalin nebo Hitler svým ob-čanům. Nemusí nás věznit ani mučit. To si děláme sami. Důvodem, proč to děláme, je indoktrinace, které jsme byli po léta vystaveni. A to díky internetu. Jsme krmeni propa-gandou 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, a dokonce i ti z nás, kteří ji studují a jsou vůči ní citliví, pokud jsou upřímní, si neuvědomují, jaký vliv na nás má.
Zde je příklad toho, o čem mluvím, když říkám, že si to děláme sami.
V minulosti byly čínské ženy nuceny nechat si kvůli kráse svazovat nohy. Byl na to vyvíjen obrovský tlak ze strany společnosti. Bez toho nebyly ženy přijímány.
Na Západě se ženám rozříznou prsa a vloží se do nich balonky, aby vypadaly "krás-nější". Ženy k tomu nejsou nuceny. Dělají si to samy – a platí za to spoustu svých těžce vydělaných peněz.
Ženy trpící "nízkým sebevědomím" kvůli malým prsům jsou přesvědčeny, že se dí-ky tomu budou cítit lépe. Během 24 let, v letech 1997–2021, si v USA nechalo prs-ní implantáty voperovat 7,2 milionu žen. Dnes už samozřejmě víme, že to není zdravé. Ale to by měl každý, kdo má zdravý rozum, vědět odjakživa. Často však dě-láme věci, které jsou sebedestruktivní, když nám někdo vymyl mozek a přesvědčil nás, že nám pomohou.
Je zvláštní, že muži si dnes také nasazují umělá prsa, jako tato nebohá duše, a trvají na tom, že jsou ženy.
Muži, kteří chtějí být "mužnější", si do svalů dávají balonky.
Ženy a muži si krájí obličej a píchají si injekce do rtů až do absurdity. Ale to vše-chno by se mělo respektovat, protože všichni můžeme svobodně dělat a být tím, co nám dělá "radost".
Chlapík výše, MATEO, utratil více než 300,000 dolarů za plastické operace, aby vypadal tak, jak vypadá, což hrdě nazývá "přehnaně sexuální"
Ještě šílenější je, že lidé PLATÍ za to, aby toto zneužívání trpěli. Nedělá se jim to proti jejich vůli. Není to jako když dvanáctiletou dívku v Egyptě drží na zemi a bez jejího souhlasu jí uříznou klitoris. Ne, na Západě jsme indoktrinováni, že když se "narodíte do špatného těla", můžete si uříznout pohlaví a zázračně se proměnit v to, co nejste. Za toto privilegium zaplatíte a pak se tím chlubíte na sociálních sítích, utvrzujete lži a ovlivňujete stále mladší a mladší děti, že to musí udělat také, aby byly šťastné.
Veřejně oslavovat sebepoškozování jako nějaké vítězství je extrém, to ano. Ale je to sen, kterým jsme všichni krmeni, zejména naše děti. Že je možné všechno. Že opravdu neexistuje hranice mezi realitou a fantazií. Jakmile to přijmete jako prav-du, představa, že uvnitř metaversa můžete být čímkoli, se zdá být rozumná v poro-vnání s extrémem, jakým je mrzačení vlastního těla. Vždyť vytvořit si nové já uvnitř stroje nemůže být špatné. To není extrém. Je to jen "zábava".
Programy umělé inteligence, jako je Sora od OpenAI, tyto lži posou-vají dál do našeho vědomí.
Stejně jako Bůh řekl: "Budiž světlo," můžete vzít temnou prázdnotu v metaversu a pro-měnit ji v jiskřivý ráj, divoké stepi Mongolska nebo drsnou ulici v centru města.
V reklamě na hru Sora se dozvíte, že zatímco si hrajete uvnitř jejích světů, "učí umělou inteligenci chápat a simulovat fyzický svět v pohybu s cílem trénovat modely, kte-ré lidem pomohou řešit problémy vyžadující interakci s reálným světem". Poslední věc, kterou AI dělá, je řešení vašich problémů. Řeší své vlastní problémy. Živí se vámi a učí se být stejná jako vy.
Když jsem se dívala na níže uvedené video o Soře, měla jsem pocit, že mě uvádí do určitého transu, a přistihla jsem se, že se bráním. Nikdy jsem nebrala drogy. Nej-sem z těch, kteří by se oddávali vnějším silám. Vždycky jsem instinktivně věděla, že braní drog je způsob, jak do mé mysli vniká nějaká vnější síla. Věřím, že prog-ramy jako Sora jsou stejné.
Podívejte se na to sami, jen abyste to pochopili, protože si myslím, že je to důleži-té. A pak už se na to nedívejte. To je moje nejlepší rada. Jsem si jistá, že někteří li-dé řeknou, že jsem směšná. To je mi jedno. Nikdy v životě jsem nic nebrala vážněji.
Všechny tyto oslnivé nové technologické vymoženosti slibují, že změní náš život, pomohou nám vyřešit naše problémy a promění nás v bohy našich vlastních vesmí-rů. Většina lidí si nechce mrzačit své tělo, ale chce být oporou lidem, kteří to děla-jí. Zároveň si neuvědomují, že si mrzačí mysl. Neodřezávají si jen část těla, ale ote-vírají své vědomí, svou duši, ať už to nazvete jakkoli, vnější síle, která do něj zasa-huje a kousek po kousku ho odřezává.
Stejně jako vězni v gulagu, jejichž těla byla pro slávu státu opracována na kost, bu-de vaše mysl a tělo rozežráno pro slávu umělé inteligence. Rozdíl bude v tom, že zatímco vězni z Gulagu tam byli posláni proti své vůli, vy jste si své vězení postavi-li a zavřeli se v něm z vlastní vůle.
Svět uvnitř těchto věznic bude vypadat tak opravdově. Právě teď je to tak no-vé, že z toho žasneme. Vypadá to skutečnější než realita. Ale co se stane, když začneme zapomínat na realitu. Už ani nepřemýšlíme o rozdílech. Už nepře-mýšlíme, jestli je to "falešné". Prostě na tom nebude záležet.
Možná jsme měli více naslouchat Indiánům, kteří varovali, že jim fotografie kra-dou duši. Vnímali fotografie jako magii, která může člověka uvěznit uvnitř obrazu.
Měli pravdu.
Být uvězněni uvnitř světa, který jsme si sami vytvořili a kde se mohou splnit všech-ny naše sny. Ale které sny? Ne všechny naše sny jsou růžové. Ani nejsou vždy těmi nejlepšími částmi nás samých. Vykládáme všechno ze sebe do strojů, které se z to-ho učí. Nejen to, co máme rádi, ale i to, co nenávidíme. Nejen to, v co doufáme, ale i to, čeho se nejvíce bojíme. Nejen naše nejčistší myšlenky, ale i ty nejzáludněj-ší a nejzvrácenější. Nenaučili jsme se ovládat vlastní tělo, natož vlastní mysl. Proč si myslíme, že se nám povede lépe, když se vyprázdníme do UI?
Ve své eseji Říše klamu cituji z knihy C. S. Lewise Cesta Jitřního korábu. Platí to i zde. Jsou to jedny z mých nejoblíbenějších knih. Stále je ráda čtu.
Hrdinové příběhu se plaví na konec světa za velkým dobrodružstvím. Cestou nara-zí na Ostrov, kde se plní sny.
Všichni na lodi jsou nadšení. Tohle je jistě podivuhodné místo, které musí proz-koumat! Všichni si začnou představovat, jaké báječné sny se jim mohly splnit. Když se podívají do mlhy, která obklopuje ostrov a znemožňuje jim vidět jen pár metrů před sebe, uvědomí si, že ve vodě se zmítá nějaký muž. Muže zachrání, a když se ho námořníci dychtivě zeptají na ostrov, odpoví jim takto:
"Pryč! Pryč! I s lodí! Veslujte, veslujte, veslujte, veslujte jako o život, pryč od tohoto prokletého břehu. Tohle je ostrov, kde se plní sny!"
"To je ten ostrov, který jsem tak dlouho hledal," řekl jeden z námořníků. "Myslím, že kdybychom přistáli tady, zjistil bych, že jsem se oženil s Nancy."
"A já bych našel živého Toma," řekl další. "Blázni!" Muž vztekle dupl nohou. "Kvů-li takovým řečem jsem sem přišel a bylo by lepší, kdybych se utopil nebo se nikdy nena-rodil. Slyšíte, co říkám? Tady sny – sny, rozumíš – ožívají, stávají se skutečností. Ne to, o čem sníš, ale sny!"
Nastalo asi půlminutové ticho a pak se celá posádka s velkým rachotem vrhla dolů hlavním poklopem, jak nejrychleji mohla, a vrhla se k veslům, aby veslo-vala jako nikdy předtím; Drinian (lord Drinian je fiktivní postava v románu C. S. Lewise v Letopisech Narnie. V knize Plavba Prvního poutníka je kapitánem lodi Poutník a blízkým přítelem krále Kaspiana X) se rozmáchl kolem kormidla a lod-ník vydal nejrychlejší ránu, jakou kdy na moři slyšel. Všem totiž stačila ta půl-minuta, aby si vzpomněli na jisté sny, které se jim zdály – sny, po nichž se člo-věk bojí znovu usnout.
Nevěřte lžím technických bohů, že můžete být bohem své vlastní utopie a všech-ny vaše sny se splní a vy budete konečně šťastní. Už tak každá nová "věc", kte-rou si pořídíme, v nás vyvolává jen touhu po dalších a nikdy nezaplní prázdnotu. Proč bychom si tedy měli myslet, že hmotné statky reálného světa nahradíme fa-lešnými v metaverzu a budeme díky tomu nějak šťastnější.
Skutečný svět může být mnohem drsnější, může nás zkoušet ve všech možných ohledech, ale to je to, co má dělat. Nenechte se zlákat k tomu, abyste před ním utekli. Vezměte si poučení z Alexandra Solženicyna, který se ptá, co kdyby...
"...v obdobích masového zatýkání, jako například v Leningradě, kdy pozatýkali čtvrti-nu celého města, lidé neseděli jen tak ve svých brlozích a nebledli hrůzou při každém bouchnutí dveří v přízemí a při každém kroku na schodišti, ale pochopili, že už nemají co ztratit, a odvážně připravili v přízemní hale přepadení půl tuctu lidí se sekerami, kladivy, šťouchadly nebo čímkoli jiným, co bylo po ruce?"... Orgány by velmi rychle utr-pěly nedostatek důstojníků a dopravních prostředků a přes všechnu Stalinovu žízeň by se ta prokletá mašinérie zastavila!
Kdyby... kdyby...
Neměli jsme dost rádi svobodu. A co víc – neměli jsme povědomí o skutečné situaci..... Všechno, co se pak stalo, jsme si čistě a jednoduše zasloužili."
Prokletý stroj mele dál, a pokud ignorujeme pravdu o naší situaci, prostě si myslí-me, aha, ono to vlastně není tak zlé, nebo co je na tom špatného, když si vytvořím vlastní realitu. Je to jen hra. Až přestaneme rozlišovat mezi realitou a fantazií a naše noční můry se stanou skutečností, budeme si za to moci jen sami.
Pro ty, kdo budou i nadále vzdorovat Obrovské mašinérii, možná poznáme utrpe-ní a vězení. Takoví lidé se stanou trnem v oku těm, kdo jsou u moci. Vyvrženci. Vysmívají se jim. Proto to píšu. Jak jsem řekla na začátku. Takže je to někde ven-ku, aby se to možná jednou objevilo.
Raději strávím život ve skutečném vězení a budu to vědět a cítit, než abych žila ve falešné realitě, obelhávána, že jsem svobodná, ale kde už ani moje myšlenky nej-sou moje. Stojím za Solženicynem, když říká:
"Bůh ti žehnej, vězení, že jsi v mém životě. Neboť tam, ležící na hnijící vězeňské slámě, jsem pochopil, že cílem života není blahobyt, jak se nám snaží namluvit, ale zralost lid-ské duše."