Historky z Egypta: Část první
KAREN HUNT alias KH MEZEK, 13. března 2024
"...když si mé oči přivykly světlu, z mlhy se pomalu vynořovaly detaily míst-nosti uvnitř, podivná zvířata, sochy a zlato – všude se třpytilo zlato." ~ Howard Carter
Toto je pokračování příběhu o mém pobytu v egyptském Luxoru před pandemií a během ní. Úvod najdete zde. Vzhledem k hrůzám 7. října a válce v Gaze je důležité vyprávět prav-du o tom, jaké to je žít pod zákonem šaría.
Každý podvečer za soumraku jsem stála na zahradě a naslouchala. Na mangovní-ku se třepotali netopýři. Ulicemi se ozývalo tlumené bečení ovcí a krav. Psi štěkali a děti se smály. Brzy se ozve muezzinovo volání k modlitbě.
Už nikdy to nebude znít tak, jako když jsem byla dítě: muezzin stojí na vrcholu minaretu, ruce má roztažené a jeho jasný hlas se nese městem. Teď se ozýval z rep-roduktorů, pravděpodobně nahraný. Ale byla jsem ráda, že mi zůstala vzpomínka, a ten zvuk se mi stále líbil.
Zkontrolovala jsem obě brány, abych se ujistila, že jsou bezpečně zamčené a závo-ry zatažené. Včera večer jsem slyšela, jak k nim přijelo auto a někdo si pohrával s brankou a snažil se dostat dovnitř. Věděla jsem, kdo to byl. Mohamadinův nejlep-ší přítel a obchodní partner Bango. Předchozí odpoledne bušil na bránu a dožado-val se vstupu. Pustil jsem ho dovnitř a on se rozčileně procházel po zahradě a usi-lovně potahoval z cigarety.
"Proč to děláš? Proč mi ničíš život? Prostě mi dej ty peníze, proč se nás snažíš donutit po-depsat smlouvu? Ty nám nevěříš? Slíbila jsi, že nám dáš peníze. Myslíš si, že teď už nemu-síš nic udělat? Uděláš to!"
Nic takového jsem neslíbila. Asi měsíc předtím mě Mohamadin a Bango požádali, abych s nimi šla do obchodu a koupila nemovitost, kde jsem teď bydlela. Ta nemo-vitost se mi líbila. Byly na ní dva kopulovité domy se střešními terasami a zahra-dou a také velký oplocený pozemek za nimi, kde jsme mohli pěstovat zeleninu a ovocné stromy a kde jsem si mohla postavit tělocvičnu. Všechno bylo v dezolát-ním stavu, ale panečku, mohla to být taková oáza krásy. Představovala jsem si, že bych ho otevřela pro rezidenční pobyty spisovatelů. Který spisovatel by nechtěl přijet na tak inspirativní místo, aby mohl psát?
Možná bych se tu i usadila a konečně přestala bloudit.
Mohamadin a Bango mi předložili smlouvu, v níž mi nabízeli třetinové vlastnictví za pouhých 16,000 dolarů. Už předtím zaplatili 50,000 dolarů. Skutečně jsem ty py-tle peněz viděla na vlastní oči. Spočítali je v mé vile, než odjeli na Mohamadinově motorce, aby je předali současnému majiteli.
Vypadalo to skoro komicky, když odjížděli do noci s těmi pytli peněz. Když si po-myslím, že takhle pořád obchodovali, jako by žili v minulé době. Zároveň jsem se cítila nesvá. Vždycky měli nějakou výmluvu, proč mě nemohou představit majiteli nemovitosti. Nebylo vhodné, aby o těchto obchodech vyjednávala žena. Kdyby vě-děl, že investuje cizinka, zvýšil by cenu. Nikdy jsem neviděla jejich smlouvu s ma-jitelem. Nikdy jsem neviděla žádný důkaz, že nemovitost je vůbec na prodej. A přesto očekávali, že s nimi podepíšu smlouvu a dám jim 16,000 dolarů.
V té době jsem už v Luxoru žila dva roky a slyšela jsem mnoho hrozných příběhů o ženách, které při podobných obchodech přišly o všechno. Ženy, zamilované do místních mužů, si myslely, že podepisují smlouvy, ve kterých jim patří nemovi-tost, ale ve skutečnosti jim nepatřilo nic. Dokonce jsem slyšela, že nemovitosti se prodávaly stále dokola jedné ženě za druhou. Poté, co první žena investovala do nemovitosti všechno, koupila si turistickou dodávku, zaplatila operaci srdce man-želově matce, svatbu jeho bratrovi nebo cokoli jiného, jakmile jí nic nezbylo, byla vyřazena pro někoho jiného. Bez peněz byla k ničemu. Stala se vyvrhelem, byla tý-raná, vyděšená, zneužívaná, až nakonec utekla ze země. Pokud jí na to ještě nějaké peníze zbyly. Jinak byla v pasti jako duchové, kteří straší v hrobkách.
V Luxoru se říká, že žena, která se provdala za místního muže, může odejít pouze s holým zadkem. O všechno ostatní ji připraví.
Muži v Luxoru jsou posedlí svými smlouvami, a to jak sňatkovými, kterým se říká "orfi", tak smlouvami o obchodech s nemovitostmi. Smlouvy jsou způsobem, jak polapit cizinky. Přimět je k podpisu je umění, které se dědí z otce na syna. Obchod s nemovitostmi řídí konkurenční mafiáni. Opírá se o složitou síť tlumočníků, právní-ků, realitních makléřů a policistů, kteří jsou pokrevně propojeni stovky a stovky let nazpět; od dob, kdy jejich předkové byli vykradači hrobů a obývali opuštěnou vesnici Deir el-Medina, kde původně žili řemeslníci a stavitelé hrobek.
Deir el-Medina
Někteří z těchto lupičů pohádkově zbohatli a jejich potomci se stali pěti nejmoc-nějšími rodinami, které dnes ovládají západní břeh Jordánu.
Luxor vyrostl ze starověkého města Théby, hlavního města Egypta v období Nové říše (cca 1570–1069 př. n. l.). Řekové označovali Théby jako Diospolis Magna nebo-li "Velké město bohů". Théby byly důležitým centrem uctívání Amona, boha slun-ce a vzduchu, jehož jméno znamená "skrytý", "neviditelný", "tajemný tvar". Na rozdíl od většiny ostatních bohů byl považován za Pána všeho, který zahrnoval všechny aspekty stvoření.
Théby se vyvíjely na obou březích Nilu s chrámy v Luxoru a Karnaku na východ-ním břehu a rozsáhlou nekropolí na západním. Nekropole zahrnuje Údolí králů, Údolí královen, chrám Ramsese II, chrám Ramsese III a velkolepý chrámový kom-plex královny Hatšepsut. Právě v Údolí králů objevil Howard Carter hrobku krále Tutanchamona. A během svého pobytu tam jsem slyšela fascinující variaci na ten-to příběh o místním chlapci, který Carterovi prozradil tajemství, kde se hrobka na-chází.
Chrám v Karnaku v písečné bouři
Když zavřu oči, stále vidím chrám v Karnaku té noci, kdy bohové projevili svůj hněv. V Luxoru jsem nebyla déle než měsíc. Byla jsem se svou neteří Tori, která studuje archeologii a přijela mě navštívit. Šly jsme se podívat na světelnou show v chrámu. Právě když show začala mystickou hudbou a bezduchým hlasem vyprávě-jícím historii, začal foukat vítr. Kolem nás se zvedl prach a proplétal se mezi slou-py. Nejdřív jsme si mysleli, že je to součást představení. Ale vítr sténal stále hlasi-těji, jak se oblaka prachu zvedala a přehlušovala zvuky hudby a vypravěče.
Podívala jsem se na mohutné sloupy, které teď byly téměř vymazané z dohledu, a pocítila jsem nelibost bohů. Všichni ti turisté, zírající bez pochopení. Nepatřili jsme sem. Gestem jsem Tori naznačila, aby mě následovala. Jako první jsme se otočili k chrámu zády a utíkali pryč, míříce zpět do úkrytu centra prodeje vstupe-nek.
Netrvalo dlouho a ostatní nás následovali. Vítr teď křičel, prach se nám zakusoval do kůže jako miliony drobných kulek a způsoboval nesnesitelnou bolest. V těch chvílích jsem pochopila, proč lidé v těchto pouštních končinách nosí splývavá rou-cha a šátky. Vzala jsem si šátek a zakryla si obličej a Tori udělala totéž.
Úkryt v chrámu v Karnaku během písečné bouře
Jakmile jsme se ocitli uvnitř přístřešku, vděčně jsme se tam choulili a kašlali a prs-kali. Chřípí a ústa jsme měli posypané pískem. Brzy se uvnitř dřevěné konstrukce mačkali všichni, které tam nasměrovali strážci. Ostatní byli součástí německé turi-stické skupiny. Přijížděl k nim autobus, který je měl odvézt do hotelu. Co budeme dělat?
Zavolala jsem Mohamadinovi a on řekl, ať si nedělám starosti. Pošle taxík, který nás odveze k trajektu, a řekl mi, kde se s ním mám setkat.
Tori a já jsme se prodrali davem. Neměli jsme opouštět úkryt, ale udělali jsme to a běželi jsme skrz pokračující bouři k místu, kde čekal taxikář, přesně jak Mohama-din slíbil. Odvezl nás do přístavu. Tam čekaly stovky lidí. Žádné lodě nesměly pře-plout, vítr byl příliš silný a viditelnost příliš malá.
Čekali jsme v taxíku a řidič se bavil s Mohamadinem. Pak nás odvezl na odlehlé místo dál po řece. Tam na nás čekal Mohamadinův taxík, který řídil Bangoův mladší bratr Ali.
Na tomto přejezdu jsme neviděli žádnou jinou loď. Cítila jsem se povzneseně, když jsem sledovala, jak se šmouha světel na vzdáleném břehu přibližuje a voda divoce zmítá člunem ze strany na stranu. Bezpečně jsme se dostali zpět do Sanda-lu, na Amiru, loď, na které jsem v té době bydlela. Vítr a písek stále zuřivě foukaly a Ali nám pomohl vylézt na palubu. Vřele jsem mu poděkovala a dala mu obrovs-ké spropitné. Pak jsme sestoupili do podpalubí a zavřeli se před bouří. Tu noc jsem usínala za zvuků rozzlobených bohů, vlny zmítaly lodí ze strany na stranu.
Nebylo to poprvé, co mi Mohamadin přišel na pomoc, a nebylo to ani naposledy. Proč bych nevěřila muži, který byl tak starostlivý a udělal tolik pro to, aby zajistil mé bezpečí a bezpečí mé neteře?
A přesto, když přišel čas investovat do nemovitosti, nevěřila jsem mu natolik, abych podepsala tečkovanou čáru. Moje dcera je právnička. Vymysleli jsme plán. Vypracovala smlouvu, kterou měli podepsat a která chránila mé zájmy. Kdyby byli ochotni podepsat mou smlouvu, věděla bych, že jim mohu důvěřovat.
Nikdy nezapomenu na jejich nevěřícné výrazy, když jsem jim předložila smlouvu, kterou měli podepsat. Myslím, že to ještě nikdy žádná žena neudělala. Vždycky to bylo naopak. Smlouvy v arabštině vypracované mužskými realitními agenty, pro-hlédnuté jejich právníky, tlumočené jejich tlumočníky. Teď by museli přeložit mo-ji smlouvu, ve které by bylo jasně uvedeno mé vlastnictví nemovitosti a závazek, že peníze budou použity přesně tak, jak slíbili.
Začali šílet. Snažil jsem se je podvést. Jak to, řekl jsem, vždyť jde o obchod. Jen jsem hájila své zájmy, jak by to udělal každý rozumný člověk. Ne, ne! Spikla jsem se proti nim. Byla jsem podvodník!
Čím víc mě z toho obviňovali, tím bylo zřejmější, že to oni se mě snaží podvést. Tu noc, kdy jsem uslyšela, jak Bango chrastí brankou, jsem věděla, že musím pryč. Koupila jsem si letenku, ale letadlo odlétalo až za pět dní. Pět dní obtěžování a strachu. A neustálé ostražitosti.
Pohled přes Nil ze západního břehu na východní břeh Luxoru
Večer před odjezdem jsem jako vždycky vylezla na střešní terasu. Luxor jsem stále milovala, byl tak krásný. Přála jsem si, abych nemusela odjet. Měla jsem zlomené srdce. Naposledy jsem pozorovala umírající sluneční paprsky, které koupaly mina-rety a střechy vesnic ve zlatém světle, než se snesly pod horu El Qurn. Rodina na-proti přes ulici stála na balkoně a také si užívala západ slunce. Mávali jsme si a usmívali se na sebe.
Z nedalekých mešit se rozléhalo volání k modlitbě a ozývalo se přes Nil. Luxorský chrám byl zalitý stříbrným světlem. Na cestě do Asuánu projížděla dahabíja a na palubách a v oknech kajut se třpytila světla. Slyšel jsem hudbu a smích. Lidé nepo-chybně tančili a popíjeli, na jeden slavný týden mohli zapomenout na svůj život v nějaké chladné a zamračené severní zemi, oblékali si splývavé hábity a kouřili ši-šu, ztráceli se ve smyslné dávno minulé době, která nebyla víc než snem. Ale ach, ten sen byl tak mocný, že dokázal člověka svést přímo do něj, až přestal rozlišovat mezi snem a skutečností. Ta iluze byla přesvědčivá, i když se ukázalo, že je to jen lež.
Otočila jsem se zpátky k západu a sledoval, jak se poslední růžové a fialové skvrny rozplývají pod obzorem. Objevilo se několik hvězd a velký rudý měsíc.
Vzpomněla jsem si na slova Howarda Cartera, když objevil Tutanchamonovu hrobku: "Když si mé oči přivykly světlu, z mlhy se pomalu vynořovaly detaily místnosti uvnitř, podivná zvířata, sochy a zlato – všude se třpytilo zlato. Na okamžik – ostatním, kteří stáli opodál, to muselo připadat jako věčnost – jsem oněměl úžasem, a když se lord Carnarvon, neschopen déle snášet napětí, znepokojeně zeptal: "Vidíte něco?", měl jsem co dělat, abych ze sebe vypravil slova: "Ano, úžasné věci."
Ano, zažila jsem tolik nádherných věcí. A tak strašných pravd. Dozvěděla jsem se, co jsem chtěla zjistit, a bylo to těžké, ale ničeho z toho jsem nelitovala. A teď jsem se loučila. Ale nějak jsem věděla, že se vrátím. K Mohamadinově a Bangově neli-bosti. Vrátím se.
Pokračování... o dva roky dříve...
