Historky z Egypta: Úvod
KAREN HUNT alias KH MEZEK, 27. února 2024
"Moje jizvy mě učí, že jsem silnější než to, co je způsobilo." ~ Manal al-Sharif, Odvaha řídit
Ženy tančící na svatbě, Luxor, Egypt, 2018
Konečně se dostávám k tomu, abych se s vámi podělila o své zážitky ze života v egyptském Luxoru v letech 2017 až 2020. Píšu to jako seriál. Budu se snažit publikovat jeden týdně.
ÚVOD
Během svého pobytu v Luxoru jsem si zamilovala psaní egyptské autorky Nawal El Saadawi. Saadawi byla bojovnicí uprostřed tolika nepřátel. Byla nazývána "Si-mone de Beauvoir arabského světa" a "nejradikálnější ženou Egypta". Jako dítě byla podrobena mrzačení ženských pohlavních orgánů (FGM). V dospělosti byla uvězněna a přišla o práci ředitelky na ministerství zdravotnictví.
Mnohé z jejího života ve mně rezonuje. To je důvod, proč ji cituji na začátku svých e-mai-lů pro předplatitele Break Free with Karen Hunt:
Řekli mi: "Jste divoká a nebezpečná žena. Mluvím pravdu. A pravda je divoká a ne-bezpečná."
Být "divokou a nebezpečnou ženou" zní romanticky. Ale není. Když se stanete ne-bezpečnou pro ty, kdo jsou u moci, obrátí se proti vám a váš vlastní život je ohro-žen. To se mi v životě stalo několikrát. Stalo se mi to v Luxoru.
Ve filmech bývá na konci často inspirativní okamžik, kdy se k osamělému bojovní-kovi přidají ostatní a společně porazí nepřítele. Ale to je jen ve filmech. Ani neví-te, kolikrát mě za ta léta lidé ujistili: "Jsme přímo za tebou". Ale když jsem se otoči-la a očekávala jejich pomoc v rozhodující chvíli, podivně chyběli.
Proto se nikdy nic pořádně nezmění. Většina lidí se raději "neangažuje" a je po-chopitelné proč.
V roce 1981 byla El Saadawi uvězněná egyptským prezidentem Anvarem Sadatem. V jednom rozhovoru prohlásila: "Byl jsem zatčena, protože jsem Sadatovi věřila. Říkal, že je demokracie, že máme systém více stran a že můžete kritizovat. Tak jsem začala kriti-zovat jeho politiku a skončila jsem ve vězení."
To, co řekla, lze nyní vztáhnout i na Spojené státy. Zdá se, že si myslíme, že je v pořád-ku, když naše vláda vězní své politické soupeře, protože věří jinak než my. Nechápeme, jaké důsledky to má pro nás všechny. Pokud to nyní dovolíme, kde skončí hon na čaro-dějnice?
Největším zločinem v Egyptě nebo v jakékoli muslimské zemi je kritika islámu. El Saadawi měla odvahu zpochybňovat islám a radikální náboženství obecně. V roce 2007 byla její kniha Bůh rezignuje na vrcholné setkání stažena z oběhu a zničena jejím vydavatelem Mahmúdem Madboulim. Jako důvod uvedl, že "uráží nábožen-ské cítění čtenářů". Dodnes tuto knihu nelze sehnat.
Pokud jste jako západní člověk nežili pod vládou práva šaría, je nemožné pocho-pit, jak hluboce je islám zakořeněn ve všech aspektech života. Nebo jak krutě vlád-ne. Nemluvím například o americkém obchodníkovi žijícím v Dubaji se všemi vý-hodami. Mluvím o člověku ze Západu, který žije jako místní obyvatelé, ne jako ně-kdo, kdo má mocné vazby na okolní svět.
Jen velmi málo lidí ze Západu vidělo pod úsměvy pro turisty nenávist k "nevěří-cím", která pod nimi doutná. Nechápou, že navzdory tomu, co se na Západě veřej-ně říká, muslimové věří, že nevěřící se musí obrátit – ne konvertovat, protože kaž-dý byl původně muslim, takže se musíme obrátit – nebo být zabiti.
To není nějaká radikální, okrajová víra. Je hluboce zakořeněná v náboženství. Učí se to ve školách i v domácnostech. Vím, že když to píšu, někteří budou znechuce-ně kroutit hlavou nad mou "islamofobií". Jednoduše nebudou schopni věřit tomu, co říkám.
Pro lidi ze Západu je velmi těžké tomu uvěřit, protože je to v rozporu s tím, v čem jsme byli vychováváni. Že existuje odluka církve od státu. Že všichni lidé mají prá-vo uctívat, co chtějí, a že to, že se náboženství stane součástí vlády, je nebezpečí, kterému bychom se měli za každou cenu vyhnout. Tolik lidí přišlo do Ameriky před pronásledováním, aby mohli svobodně uctívat náboženství. Jako bychom to měli téměř v krvi.
Když jsem v roce 2017 odjela do Egypta, také jsem nevěřila v tuto "islamofobní" představu o islámu. Člověk by si myslel, že po zkušenostech mé rodiny, která utekla z Egypta těsně před šestidenní válkou a sotva se dostala ze Sýrie několik hodin před uzavřením hranic, ano.
Jednou z mých nejsilnějších vzpomínek na Egypt, o které jsem psala v eseji Do světa, je tátův hněv a frustrace při jednání s Araby. Říkal věci jako: "Všichni jen lžou", "Jsme pro ně jen nevěřící", "Myslí si, že mají právo nás podvádět a okrádat" a zastřešující vysvětlení toho všeho: "Islám je zlo".
Já jsem se této myšlence, že islám je zlo, bránila. Můj otec byl oddaný konzerva-tivní křesťan. Samozřejmě že si to myslel. Ale já jsem nechtěla být tak uzavřená.
Ano, v Káhiře jsem cítil hrůzu z Násirova hlasu z reproduktorů, který křičel "smrt Americe a jejímu pacholkovi Izraeli". Viděla jsem davy mužů, kteří obklopovali naše auto, měli zbraně a křičeli totéž. Slyšel jsem ty lži na tržišti, v hotelech, kdykoli jsme si museli něco koupit. Měl jsem děsivé vzpomínky na náš útěk z Libanonu a přes syrské hory do Turecka.
Ale měla jsem také nádherné vzpomínky na Luxor, místo daleko od chaosu Káhi-ry, kde jsme neviděli nic z hromadících se bouřkových mraků války, nebo si to ale-spoň pamatuji. Příliš kouzelné byly mé zážitky z vyprávění núbijského námořní-ka, když jsme se plavili v jeho felukách po Nilu. Mé vzpomínky na to, jak jsem le-žela na balkoně Zimního paláce pod přikrývkou z hvězd a hleděla přes Nil k hoře El Qurn, na procházky hrobkami faraonů v Údolí králů a královen, byly příliš ro-mantické. Jak jsem dospívala, všechna ta úžasná dobrodružství daleko převažovala nad děsivými zážitky z dětství.
Jednoduchý, obyčejný život v Luxoru byl jistě tím, co přežilo chvilková vzplanutí nenávisti a války. Kdybych se vrátila a znovu se plavila po Nilu, našla bych právě to.
Široká prohlášení, že islám je zlo, nemohla být pravdivá. Existovala spousta umír-něných muslimů. Jistě jich bylo mnohem víc než radikálů. Teroristické organizace jako ISIS, Muslimské bratrstvo nebo Hamás byly na okraji zájmu. A vůbec, vláda Spojených států měla v souvislosti s nárůstem terorismu co vysvětlovat. Bylo ne-spravedlivé obviňovat z činů některých extremistických skupin celé náboženství. Jako Mo-hammad Omar, zakladatel Talibanu, který dal jasně najevo, že "Bůh říká, že nikdy nebude spokojen s nevěřícími". To byly extremistické názory, nikoliv názory běž-ných muslimů.
Nepochopila jsem slova Marca Pola: "Bojovný muslim je ten, kdo stíná hlavy nevě-řícím, zatímco umírněný muslim drží oběti za nohy." To je pravda. A většina lidí ze Západu těmto slovům také nerozumí.
V Luxoru jsem se nikdy nesetkala s žádnými teroristy ani s žádným druhem extre-mismu. To, s čím jsem se setkala, byl obyčejný život. Život podle práva šaría.
Při příjezdu do Luxoru jsem měla dojem, že Egypt je jednou z nejpokrokovějších zemí Blízkého východu. Velmi jsem obdivovala Anvara Sadata. Arabské jaro bylo úžasným probuzením. Nevěděla jsem, že ženy jako vysokoškolská studentka Hend Nafea byly napadány armádou za účast na protestech.
Hend Nafea je vidět na záběru z dokumentu "Zkoušky jara", který upozorňuje na roli žen v revolucích arabského jara
"Byla jsem odvlečena, zbita a svlečena, bylo tam asi 15 vojáků, kteří mě bili, sexuálně obtěžovali, sahali mi na intimní části těla. A pak mě odvlekli do budovy rady Šura na náměstí Tahrír," řekla Nafea.
Úřady toho dne zatkly devět dalších žen, řekla Nafea agentuře VOA, všechny byly mnoho hodin drženy v jedné místnosti, mučeny elektrickými šoky a bylo jim vyhrožováno znásilněním.
Nafea uvedla, že ji vojáci nakonec propustili do vojenské nemocnice poté, co ztratila vědomí.
Přestože po zjištění, co se ženám během protestů dělo, došlo k pobouření, nic se nezměnilo.
Nevěděla jsem, že většina dívek je stále podrobována mrzačení ženských po-hlavních orgánů. Nevěděla jsem, že Egypt je stále považován za jednu z nej-horších zemí v arabském světě, pokud jde o násilí na ženách. Nevěděla jsem, že pod úsměvy pro turisty stále doutná nenávist k nevěřícím. A nevěděla jsem, že to všechno není "kulturní", jak rádi říkají lidé ze Západu na obranu islámu, jako by s tím náboženství nemělo nic společného. Ne, to vše je ospra-vedlněno právě islámem.
Je nepochybné, že příběh, který se chystám vyprávět, nevyhoví citlivosti liberálů nebo konzervativců. Rozhodnutí, která jsem učinila během pobytu v Luxoru, bu-dou některé lidi na obou stranách šokovat. Ale na tom mi nikdy příliš nezáleželo. Rozhodnutí, která dělám, často dělám proto, že chci něčemu porozumět. A pokud je pro mě toto pochopení dostatečně důležité, vynaložím velké úsilí, abych ho do-sáhla. Do Luxoru jsem jela s velkou touhou pochopit islám. Vlastně bych řekla, že jsem se přikláněla spíše k jeho přijetí než k jeho odmítnutí. Spíše než dokázat, že má můj otec pravdu, jsem chtěla dokázat, že se mýlí.
V eseji Ztracené cizinky z Luxoru vyprávím o tom, co se přihodilo během Covidu a jak jsem pomohla Gitte utéct. Jak jsem se naučila, jak říkala El Saadawi,
"Teď už jsem věděla, že všichni jsme prostitutky, které se prodávají za různé ceny, a že drahá prostitutka je lepší než levná."
Toto je příběh o tom, co se stalo předtím, když jsem se rozhodla otevřít své srdce Luxoru.
Luxorský chrám
preklad: Kishitusumo Takadonomi –> https://tinyurl.com/yxxk3y9a
